MODROTISK

Tradice barvířství, respektive modrotiskové výroby, se v rodině Weisových, později Danzingerových, vyskytuje od 16. století. Modrotisková dílna rodiny Danzingerových se v Olešnici na Moravě datuje od roku 1816. Nositelem tradice lidových řemesel se v roce 2002 stal pan Jiří Danzinger. Vyučil se tiskařem ve Školském ústavu lidové umělecké výroby v Praze, zkušenosti získal v domácí dílně pod vedením svého otce. Barvírna Jiřího Danzingera provází celým životem, pracoval v ní jako zaměstnanec Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), po jejím navrácení jako majitel. Do výroby se postupně zapojila celá rodina. Manželka Jaroslava s dcerou Annou začaly šít z modrotiskové metráže bytové doplňky, hračky, suvenýry. V současné době vede rodinnou dílnu syn Jiří, podle tradice vyučený tiskař. Součástí dílny je muzeum s prodejnou vlastních výrobků. Seznámit se s procesem výroby modrotisku je možné formou exkurzí s ukázkou výroby pro jednotlivce i skupiny. S Danzingerovými se lze potkat na celé řadě řemeslných trhů, speciálních akcí muzeí i tematických výstavách.

Modrotisk

Výroba modrotisku má své počátky na dálném východě. V Evropě se rozšířila ve vyšších společenských kruzích až na počátku 18. století. V průběhu 19. století pronikl modrotisk do městských vrstev obyvatelstva i na venkov, kde tvořil nepostradatelnou součást oblečení obyvatel. V českých zemích začaly v této době vznikat modrotiskové manufaktury, dílny, které byly téměř v každém městě. Největší produkce se však soustředila do několika center. Jedním z nich byly i severovýchodní Čechy. Dílny se soustředily zejména na výrobu lidových oděvů, modrotisk se využíval rovněž v interiéru, například na ubrusy nebo povlečení. Ve 2. polovině 19. století ručním modrotiskovým dílnám začaly konkurovat textilní továrny využívající přímý tisk. Výroba modrotisku nebyla schopná s nimi držet krok. Udržela se jen ve venkovském prostředí na Moravě, kde tvořil modrotisk součást kroje. Jednotlivé dílny byly postupně zavírány. Svůj podíl na situaci měly také obě světové války. Na počátku padesátých let 20. století se modrotisková výroba obnovila i zásluhou organizace pro ochranu a rozvoj lidové výroby Ústředí lidové umělecké výroby. Prostřednictvím dílen Jochových ze Strážnice, Danzingerových z Olešnice na Moravě a krátce Jiřiny Prouzové z Moravské Třebové mohla mnohaletá tradice výroby modrotisku pokračovat. Po zrušení ÚLUV se zbylé dvě dílny osamostatnily a fungují dodnes.

Jedinečnost modrotiskové výroby ocenilo Ministerstvo kultury České republiky zápisem technologie výroby modrotisku na národní seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky v roce 2014. Umění evropského modrotisku bylo v roce 2018 zapsáno na reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO.